Rubikův blblog

V době třetí polštářové války jsem byl zrovna na vojně, sloužil jsem u třetího kytarového pluku. Vyhlášení války přišlo nečekaně, zrovna jsem ladil svého Stratocastera. Válka trvala tři měsíce, devět dní a šest a půl hodiny.

Celý konflikt začal v restauraci U hranaté koule. Pánové Jaroslav Hubáček (věk 42 let, ženatý, dvě dcery 12 a 14 let, údržbář, amatérský letecký modelář, bytem na Vinohradech) a František Novák (věk 35 let, rozvedený, jeden syn 7 let, stavební dělník, dvakrát soudně trestaný, častý návštěvník rockových koncertů, specialista na Black Sabbath, bytem ve Vršovicích) se po sedmém pivu začali hádat o kvalitě videokazet značky SHQ. Hádka vyvrcholila destrukcí několika užitkových předmětů, šťoucháním a rvačkou. První obětí polštářové války byl nos páně Hubáčka.

Konflikt se rozhořel rychlostí blesku, během několika hodin bylo vybíleno devětadvacet restaurací, dvě nádraží, šestnáct autobusových a dvě tramvajové zastávky. Dále pak jedna letištní hala, jeden obchod s ovocem a zeleninou a jeden vykřičený dům.

Moje jednotka byla nasazena hned v první polštářové bitvě na Výtoni. Byl jsem po ní vyznamenán řádem Zlatého půltónu. Můj modrý Fender Stratocaster měl velice ostrý a jedovatý metalový zvuk. Dokázal rozvibrovat koleje tak, že nepřátelské tramvaje vyskakovaly z kolejí jak na běžícím pásu. Ty, co zůstaly, prchly v nastalém zmatku silně roznýtované s plandajícími plechy zpět do Modřan.

Památná bitva byla svedena na Karlově náměstí. Členové našich speciálních jednotek pronikli v noci do ležení nepřátelské Libeňské polní varhanické páté roty, navrtali měchy jejich varhan, nalili do měchů náplň do bublifuku a díry zalepili žvýkačkou Winterfresh. Bitva začala v devět hodin ráno. Naše jednotka, sešikovaná mezi pomníkem Boženy Němcové a historickými veřejnými záchodky zírala v němém úžasu, když vyrazila Libeňská jízda. Libeňští varhaníci nevydali ani tón, varhany pouze dýchavičně sípaly ledově svěžím dechem a vypouštěly tak ohromné bubliny, že plašily jejich koně. V nastalém zmatku jsme hnali varhaníky Žitnou ulicí a později ulicí Vinohradskou až na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se Libeňští rozprchli do přilehlých ulic, přičemž se dopustili mnoha dopravních přestupků. Zanechali po sobě ohromný nepořádek, stále ještě bublající varhanové píšťaly, drobné upomínkové předměty, partitury, použitý toaletní papír, několik drobných mincí, klíče, pytlíky od svačin, dvoumetrový kaktus, pytel cementu, Rembrandtův obraz, zánovní kanape, loňský kalendář a několik padlých žen.

Podivuhodná námořní bitva se odehrála u Císařské louky pod Vyšehradem. Spojenecká kajaková flotila vyšehradského Vodáckého klubu pod velením admirála Babočky napadla nepřátelské parníky zabavené Pražské paroplavební společnosti. Všechny parníky, kotvící v docích, byly bombardovány neskutečným množstvím polštářů různých velikostí, barev a tvarů. Pod tíhou vodou nasáklých polštářů byly potopeny parníky Vyšehrad, Praha a Blaník. Parníky Šárka a Berounka byly těžce poškozeny a až do konce války do bojů nijak výrazně nezasáhly. V boji se obzvláště vyznamenala univerzitní osmiveslice v čele s kormidelníkem Vendelínem Klabouchem. Jediný parník, který unikl pochmurnému osudu, byl Tábor. Ten byl totiž záhy po zabavení přestavěn na letadlovou loď a zrovna operoval v oblasti Novotného lávky. Několik zásahů utrpěla omylem i pramice převozníka Hromádky Josefa, ale neutrpěla žádné větší škody.

Jedinou porážku naší kytarové pěchoty jsme zaznamenali v bitvě o maňáskové divadlo v Trojské ulici. Během bitvy začalo pršet, kytary se rozladily a byly nepoužitelné. Polštáře lítaly vzduchem. Malešické bubeníky jsme sice měli již téměř na lopatě, když  se na nás z okolních svahů vrhly jednotky čtvrté trumpetistické brigády z Vlachovky. Museli jsme uniknout, podařilo se nám probojovat do zoologické zahrady a zabarikádovat se do lvího výběhu. Tam jsme strávili ruku v ruce či spíše ruku v tlapě s původními obyvateli tři dny. Čas jsme si krátili ohlodáváním hovězích kostí a hraním karet nastřihaných ze starých novin.

Trumpetisty jsme porazili o dva týdny později v bitvě o Židovské pece. Na pláních bylo shromážděno na pět stovek trumpetistů, bylo silně pod mrakem, vypadalo to pro nás opět velice špatně. Po obědě (byly zrovna škubánky s mákem) začalo pršet, když se na nás vrhli trumpetisté pod velením plukovníka Zímy. Už jsme viděli odlesky na jejich nástrojích, když se spustila průtrž mračen. Když průtrži záhy došly síly, vystřídala jí silná bouřka. Tu náhle udeřil blesk do plukovníkovy taktovky a všichni trumpetisti se váleli po zemi. Dva roky po válce potkal jsem náhodou ve frontě na sociálním úřadě jednoho seržanta od trumpeťáků, vyprávěl, že ještě dva týdny po bitvě všechny trumpetisty brněly huby. Kromě plukovníka – toho brněla ruka.

Válku provázely i drobné šarvátky a konflikty. Tak například srážka dvou klavírů na křižovatce Poděbradská – Průmyslová. Prvnímu klavíru cestou z kopce od Klíčova selhaly brzdy a vlétl na červenou do křižovatky, kde zrovna projížděl druhý klavír. Třísky, struny, partitury a klávesy se rozletěly do všech stran, jedna klávesa byla dokonce nalezena až na Harfě.

Válka skončila naším vítězstvím. Kapitulace byla podepsána v restauraci U Bonaparta v Nerudově ulici a zapita mnoha litry Smíchovského ležáku. Ve zprávě polštářového ministerstva války je tato statistika:

„Polštářová válka trvala tři měsíce, devět dní a šest a půl hodiny. Během války bylo spotřebováno 42786 polštářů, 128 kompaktních disků s hudbou z různých oblastí, 329 dlouhohrajících desek, 11954 trsátek, 2249 strun, 1 bysta Bedřicha Smetany, 514 plátků do klarinetů, 24 taktovek, 258 bubenických paliček, 19 zobcových fléten, 4 příčné flétny, 46 kytar, 785 smyčců, 2 klavíry a 1 bombardón. Velké procento válkou postižených civilních obyvatel spalo několik dní na tvrdém, než dorazily zahraniční humanitární kamiony a vlaky UNRRA těžce naložené polštáři. Bylo též prolito několik litrů krve a mnoho hektolitrů piva.“

Tak to je vše, toto je mé svědectví o Třetí polštářové válce. Podrobnější popis najdou historici v Muzeu polštářových válek v archivu v suterénu, je to, tuším, v jednom z těch regálů vpravo.

V pátek jsem si odpoledne myl vlasy, už jsem utíral kebuli a najednou z koupelny slyším rachtání klíče v zámku. Byla to moje zrzavá přítelkyně, a hned šla do pokoje, kde se přivítala s papouškem. Tohle je víceméně přesný záznam, papouškovy hlášky jsou psány tučným písmem.

Čau ptáku.
Nazdáááár, druhohorní přežitku…
Sám jsi přežitek, ty ptáku.
Já jsem žako!
Aha, a kde máš Jirku?
Jirka pracuje, Jirka je šikovnej…
(dvojitý smích následovaný papouškovým protahovacím řevem)
Teda, koukám, máš tu pěknej bordel, ptáku.
Bordel, viď? Budeš luxovat!
Já??? To snad ne, to je tvůj bordel.
Dostaneš na pr.el! Votevřu vokno a poletíš!
Seš nějakej drzej, ptáku jeden.
Ach jo… Jdeš na kafčo?
Jóó, uděláš mi ho?
Já jsem žako!
Aha, tak to kafe dělat nemusíš. Tak kde je ten Jirka?
Jsem sám, sám, sám… Kde je Betty? Betty není…
Není, Betty je na chatě.
Jdeme na pivo?
Nejdeme na pivo.
Dáme baštu?
Teď ne.
Jdeš na kafčo?
Jasně.
Dáš si kafčo?
Jo, dám. Tak kde je ten Jirka?
Kde máš Jirku? Jirkoooo, pojď na kafe!

To už jsem nevydržel, a začal jsem řvát smíchy. Ta debata mě opravdu dostala do kolen. Byla teda o něco delší, papoušek tam vložil několik hvizdů, protahování (to okoukal ode mě, když se ráno protahuju, a to nahlas), autoalarmů, cinknutí mikrovlnky a dokonce domovní zvonek. A nejlepší bylo, když říkal tu větičku “Já jsem žako”, protože to říká takovým povýšeným tónem jako “já jsem pan někdo”
Abyste mi věřili, že jsem si to nevymyslel, tady je jedno z papouškových videí. Má jich na youtube víc, hledej uživatele “Rubajs”.
Jak říkám už dlouho, s papouškem a zrzavou přítelkyní je ohromná sranda.

Vy kdo mě znáte, víte, že mám rád heavy metal, zvířata, moje oblíbená sodovka je šampus, mám rád 3D modelování, miluju srandu, a moje oblíbená herečka je Sandra Bullock. A o ní se mi už několikrát zdálo, i když musím uznat, že to byly naprosto pitomé sny a kdyby mi je někdo vyprávěl, asi mu neuvěřím.

Poprvé to bylo asi před dvěma lety, Seděli jsme spolu v nóbl restauraci (samozřejmě v tom snu), před náma sklenice se šampusem a nějaká dobrota. Ani nevím co to vlastně bylo, ale mělo to klepeta. A a my kecáme o vesmíru, o filmech atd. A najednou se tam objevil kolega ve špinavých montérkách, v bagančatech od asfaltu, s igelitkou v ruce a ptá se, kam jsem dal čtyřiadvacítku klíč, že potřebuje něco utáhnout na finišeru.

Další sen se odehrál asi před půl rokem. Tentokrát se to odehrálo u mě doma, hráli jsme mariáš o sirky, hrála s námi ještě Teryl Rothery, ta, co hrála doktorku Fraiserovou ve Stargate SG1. Docela jsem prohrával, ale najednou tam na nás vlítla Lucie Bílá a vyhnala nás s tím, že už zavírá, ať vypadneme. Dost mě naštvala, protože mi bez dovolení leze do snů a ještě vyhání moje návštěvy z mého bytu.

A naposledy se mi o Sandře zdálo včera, ale to jsem jí ani neviděl. Jen mi v tom snu volala na mobil, že má nové číslo, abych to původní přepsal.

Musím přiznat, že podobné pitomosti se mi zdají poslední dobou dost často. Před dvaceti lety bych měl o Sandře úplně jiné sny…

     Tuto sobotu jsem byl s několika přáteli v Lužné u Rakovníka. Je to železniční muzeum, ale tentokrát tam moc exponátů nebylo, navíc bylo moc horko a moc tvrdé světlo na focení. Nakonec jsem pár fotek přece jen udělal, a v jídelním voze jsme jim odpili část zásob piva. Chtěli jsme se podívat na modelové kolejiště, ale bylo ještě zavřeno. A pan kolega Zdeněk povídá: “Tak jo, počkáme, za půl hodiny nám to kolejové modeliště otevřou.”
     Při této příležitosti jsem si vzpomněl na podobný přebrept. V létě roku 1985 jsme s kamarády vyrazili ve stovce škodovce na cestu napříč republikou, tehdy ještě socialistickou. A v jednom z těch dnů jsme dorazili do Znojma. V té době to bylo zvláštní město, vypadalo upraveně a čistě a dodnes si pamatuju, že všechny holky ve Znojmě vypadaly stejně. Podobně oblečené a všechny byly kudrnaté jako v padesátých letech. A pak jsme zašli do řeznictví. Kolega Rudla stál ve frontě jako první z nás, a když na něj přišla řada, povídá:
“Dejte mi dvacet deka kozenýko ulena.”
     Kudrnatá prodavačka vzala do ruky plato s uzeným kolenem a začala ho krájet. Pak jí to docvaklo, začala se nafukovat až vyprskla a utekla někam dozadu, kde řvala s nějakou kolegyní smíchy.

    Ta prodavačka už trochu zestárla a možná už není kudrnatá, ale určitě tam někde vzadu v řeznictví řve smíchy, kdykoliv si vzpomene na Rudu.

Odkazy v článku vedou na web historie kytar značky jolana.

Když jsme zakládali Exitus na podzim 1977, byl jsme mladí “rybízové”, nic jsme neuměli a neměli jsme ani pořádné vybavení. Zdeněk R. zvaný Algena měl kytaru Alexandru, natahoval na ní struny, které by udržely i lanový most, a jakousi prapodivnou kopii Marshalla. Petrovi P. jsme koupili bicí soupravu z dálky připomínající bicí Rolling Stones, leč zblízka to byla hrůza. Láďa K. měl baskytaru “rejnoka” Basso IX, a potom baskytaru velice podobnou Alexandře a dvacetiwatovou Vermonu. Já měl kytary dvě, první byla ručně (mnou, heč… ) dělaná kopie fenderu z betonářské překližky a krku ze španělky. Bohužel mi jednou spadla z nábytku a od té doby jsem používal jen Graziellu. První aparát jsem měl z ruského elektronkového rádia Hvězda a reprobedny z naporcovaného nábytku, později i kombo od Vermony. A efektové krabičky ruční výroby podle časopisu Amatérské rádio, nebo tak nějak.
Všechno to vrčelo, člověk musel stát ve správném úhlu, jinak to chytlo vazbu a pískalo to. Navíc musel člověk stát na gumě, jinak dostal pumelici do pysku od mikrofonů (jakýchsi kovových “hurvínků” snad z padesátých let) a do prstů od kytary. Dokonce se nám jednou stalo, že jsme se Zdeňkem šermovali a dotkli se strunama. Ozvala se rána, barák bez proudu, struny se okamžitě ohřály a rozladily a my měli vypálené štráfy na prstech.
Tak tohle vybavení jsme měli, kdepak ty dnešní vymoženosti jako procesory, “véčkové” kytary, směrové mikrofony, krabičky a pedály od Korgů, stavebnicové věže od Meyer Sound… Mít tenkrát to dnešní vybavení…
Jednou takhle v sobotu jsme trávili čas ve zkušebně a trénovali jakýsi rock’n'roll, pořád to nějak nešlo, basák Láďa si vybíral svůj den blbec. “Láďo, prosím tě, je to klasika, napiš si někam na cár papíru dvakrát E, dvakrát Gis, dvakrát H, Cis, H, to celý dvakrát, pak to jednou zahraj o strunu níž…”
Láďa si to poctivě napsal ale stejně mu to dělalo potíže. Nastupoval jindy, utíkal stranou o celé tóny, prostě den blbec. Tak jsme na hodinku vypnuli aparatury a šli vedle do hospody na pár kousků.
A po přestávce koukám jako blázen, Láďa hraje jako bůh všech baskytaristů, krásně přesně a čistě.
“Týý vole, Láďo, ty to tam sypeš, to je nářez”.
“Že jo? Já to taky slyšel”, přidává se bubeník Petr.
Jenže v tu chvíli jsem se podíval na Láďův zesilovač. Jeho magické oko mělo zeleně svítit, ale bylo tmavé. Napravili jsme chybu a zesilovač zapnuli, čímž jsme ale vyprodukovali chybu další, protože jsme ho před tím slyšeli jen v duchu. A teď Láďův den blbec pokračoval.

Na toto jsem si vzpomněl, když jsem nedávno našel papírek s podivuhodnými poznámkami. Je ze začátku devadesátých let, kdy jsem jeden čas hostoval jako bubeník u Makers. To byla první zkouška, později už papírek nebyl potřeba. Pokusím se z toho pár ukázek citovat

Série 1:
Brikety - [:2t c, 2t p, 2t č, 2t půl:] 4x, ref. nástup plech, 2půlka trrrrr
Fajfka - boogie, jen bum čvacht
Cajdák - pomalá 12 s tadam tadam (předbouch)
Vlak mrtvol - treš, ref jako M (s dírama)
...


Takhle nějak vypadají moje asi patnáct let staré poznámky, čert aby se v tom po letech vyznal. Umím i noty, dokonce i noty na buben, ale kdo by se s tím psal…
Ještě musím omluvit Láďu, to byla taky jedna z prvních zkoušek. Velice brzy, po pár týdnech, jsme nasbírali tolik vlastního materiálu, že jsme převzaté věci šmahem zavrhli. Od začátku roku 1978 už jsme hráli jen vlastní záležitosti psané na míru, tam už Láďa neměl problémy.
Ale když teď znova koukám na ten můj papírek, co jsem to tam vlastně… Já se z toho… To jsem blázen…

Jako voják jsem sloužil v útvaru 2071 v Karlových Varech, konkrétně ve Dvorech II. Ten útvar už neexistuje, je tam místo něj nějaký obchodní dům, tak snad neprozrazuju žádné tajemství. Sloužil jsem jako řidič kuchyně u dělostřeleckého oddílu. A ve stejné době byl u ženistů nějaký poručík Šolc. Můj děda říkával: “Když jsi blbej, dej se k armádě”. Šolc byl kombinace poručíka Duba a kadeta Bieglera z Haškova Švejka, blb až na půdu, a z nějakého důvodu si na mě zasedl, přesto, že jsem mu nic neudělal. Pokaždé, když jsme se někde potkali, tak mě seřval, že špatně zdravím, mám zaprášené boty, prostě vůl jak anděl. Jednou jsem konečně dostal vycházku (za ty dva roky jsem jich měl kvůli pohotovsti jen osm, z toho čtyři společné), tak jsme s dvěma kolegy vyrazili do jedné vinárny. Dost dobře jsme se bavili a vypili jsme pár sklenic vína, když přišla lítačka. A hádejte kdo jí vedl. Jistě, poručík Šolc. Zkontroloval doklady a protože mě neměl za co seřvat, odešel. Jenže ten zmetek čekal venku, a když jsme vycházeli, prostě mě sebral a odvezl na posádku, přestože jsem vypil míň, než kolegové. Ráno si pro mě musel přijet velitel dělostřeleckého oddílu.
Neumíte si představit tu bezmoc, když vás terorizuje takový skřet a duševní trpaslík, jako byl poručík Šolc. Říkal jsem si, kdy ho konečně někdo sekne přes prsty a nakonec se to povedlo mě. Několik dní před koncem vojny jsem měl mojí Pragu V3S na rampě a myl jsem jí, když vidím trpajzlíka Šolce s páskou dozorčího autoparku, jak se ke mě pomalu blíží. Najednou mě snad osvítila bohyně pomsty a nakukala mi, abych strčil hadici s vodou do výfuku a naplnil ho až po rysku. Pak jsem vlezl do kabiny, něco jsem vypisoval a hlídal zrcátko. Když šel okolo, stačilo nastartovat a koukat, jak poručík zčernal pod náporem asi dvaceti litrů blivajzu. Nevím, jaký tlak v megapascalech dokáže vytvořit výfuk “vejtřasky”, ale ta uhlově černá směs vody a nespálené nafty vyletěla jako z hasičské stříkačky a přesně zasáhla cíl. Takže poslední, co si ze Šolce pamatuju, je černá hrozící figurka.
Od té doby jsem ho neviděl, poslední dny vojny jsem trávil ve strážích, takže poslední slovo jsem měl já. Myslím, že boží mlýny přece jen občas fungují, i když je fakt, že tohle se povede jednou za život. Nevím, co je se Šolcem teď, bude mu tak něco přes padesát. Lidi se změnit můžou, ale moc často se tak děje pouze ve filmech.
V reálu vznikne z mladého pitomce jen pitomec starý.

Na TRS fóru zveřejnil kolega Haffen hudební klubovou akci, tady je plakát. Já tam sice nebudu, protože to není můj styl, ale i tak chci Haffenovi popřát, ať mu to dobře dopadne a ať neskončí jako my někdy v roce 1987. To patrně nehrozí, je nová doba a ta plodí nové průšvihy.

V roce 1987 měl můj bigbít Exitus zákaz, takže jsme trochu pozměnili sestavu, když jeden z kytaristů odešel “za lepším”. Hráli jsme jen ve třech a změnili název na Motorovou myš. A v této době zorganizoval kamarád K. akci v jedné vesnici někde na severu Čech. Všechny jeho akce byly proslulé tím, že byly monstrózní a dost často končily monstrózním průs… švihem.
Na akci přijely včetně nás čtyři kapely a několik set lidí, ani se všichni nevešli dovnitř. Nevzpomenu si, jak se ta vesnice jmenovala, jen vím, že v jejich kulturáku bylo jeviště hrozně vysoké, určtě kolem dvou metrů. A v této době se u nás objevili první “skákači”. A jako na potvoru, když jsme přišli na řadu my, jeden z nich vyšplhal na jeviště a skočil salto na hlavy lidí. Jenže místní to ještě neznali, rozestoupili se a skákač dopadl z té výšky rovnou na záda s vyraženým dechem a otřesem mozku. Toho maníka odvezla sanitka a akce pokračovala. Průšvihy bohužel taky.
Místní orgány zareagovaly rychle a brzo se objevily desítky kluků z páté B (veřejná nebezpečnost, gustapo, švestky, borůvky – nehodící se škrtni, nebo přidej další). Jeden z policajtů vylezl nahoru na jeviště, samozřejmě neměl v úmyslu skákat do lidí. Uchvátil jeden z mikrofonů a snažil se akci ukončit. A protože náš zvukař byl vtipálek, zesiloval a zeslaboval ho do rytmu a pouštěl mu tam s naprosto ledovým klidem dozvuky a echa.
“Akce je ukončena …čena …čena…”
“Rozejděte se …děte se …děte se”
A protože náš basista a zpěvák byl pitomec, dělal policajtovi druhý hlas.

Abych to zkrátil, švestky, přestože jich bylo méně než nás, byly v přesile, a akce byla opravdu ukončena.
V pondělí jsme se v pohodě sešli v hospodě. Teda jen já a kytarista, basák se k nám přidal až ve středu, kamarád K. ve čtvrtek a pobledlý zvukař s monoklem na oku v pátek. Nechtěl nám prozradit, kde si ten monokl pořídil, asi uklouzl v koupelně.

(Kdysi v pravěku)
Je to už řádka let, co jsme zakládali Exitus. To byl nejlepší bigbít mezi New Yorkem a Rakovníkem, aspoň jsme si to tenkrát mysleli. V začátcích to byla totiž hudba značně primitivní, bylo to mnohem blíž k punku, než k metalu. Takže jsme dost experimentovali a zkoušeli kdejakou ptákovinu. Jednou se nám nabídl nějaký postarší rocker, jestli nechceme zadarmo gong, že nám ho klidně přiveze do zkušebny. Slovo dalo slovo, a v sobotu před naší zkušebnou v Písnici zastavila avie s třítunovým kusem železa, mělo to dva metry v průměru a se stojanem to mělo tři metry na výšku.

(O pět let později)
“Pánové, je na čase vymyslet, co s tím krámem”, povídám kolegům bigbíťákům u piva, “je to těžká kráva, a tahat se s tím jen proto, abych do toho bacil jednou za večer je o ničem. Je to velký, těžký, všude to překáží…” Gong jsme použili jen třikrát, protože se s ním nikdo nechěl tahat. Takže byl za těch pět let jednou v Plzni, jednou na Zličíně a jednou v Krkonoších.
Nakonec se našel obětavec, který si pro tu obludu přijel trambusem a ještě nám vnutil pět stovek.

(O dalších pět let později)
Exitus pořád existuje, i když s pozměněnou sestavou, z té původní už jsem zůstal jen já. Jednou přišel kytarista s tím, že se den předtím domlouval u nich v hospodě s chlapíkem, který nám přiveze do zkušebny překvapení. A taky jo, v sobotu zastavila před naší novou zkušebou kousek nad Vyšehradem Praga S5T. Vyskočí šofér a zdraví se s kytaristou. “Nazdar Jozef, tak tady to máte. Nám je to celkem k ničemu, je to velký, překáží nám to a vy to určitě využijete”. Během toho povídání otvírá bočnici a já koukám jako blázen. Náš starý gong…

(O dalších pět let později)
V restauraci v Petrovicích sedi nad pivem dva spiklenci, jeden začínající (dnes docela slavný) metalák a já. “Hele”, povídám, “je to úžasná věcička, určitě s tím zaujmeš. Přijeď si pro to, máme zkušebnu v Dejvicích”.
V sobotu jsme to pracně naložili na trambus a od té doby jsem gong neviděl. Mimochodem, Honzo, ještě pořád mi za něj dlužíš těch pět piv!

(Současnost)
Gong jsem sice už nikdy neviděl, ale zato jsem o něm slyšel. Tuto sobotu jsem totiž Honzu potkal a mimo jiné přišla řeč i na gong. “Týý vole, to je krám…”, povídá Honza, “těžký to je jako kráva, všude to překáží, nevejde se nám pomalu ani do kamionu a nikdo se s tím nechce tahat. Měli jsem to na štaflu jen třikrát. Na to, že do toho bácnu jednou za večer, je to úplně k h… Před pár rokama jsem to věnoval nějakejm mladejm rybízům, ale ty už ho prej taky nemaj…”

(Budoucnost)
Chtěl bych touto cestou upozornit současného majitele onoho fantastického hudebního nástroje, že už nemáme zkušebnu ani na Groši, ani v Petrovicích, ani v garáži u kongresového paláce, ani ve škole v Dejvicích, ba dokonce ani v Písnici nebo ve Vršovivích. Teď jí máme kousek od Rudné u Prahy. Ale před nákladními auty vezoucími gongy je chráněná kamerovým systémem, silovým polem, kvantovým paprskometem, dělostřeleckou věží a prkennou ohradou

Kdysi jsem slyšel tento vtip:

Proč o tom píšu – dneska jsem přijel z práce a sídliště bylo bez proudu. To je teda paráda… Všechny moje koníčky jsou na elektřinu… Co teď…?…?
Tak jo, už dlouho jsem neviděl ten film Auta. A neuvidím, nejde proud…
Nebo že bych konečně dodělal ten model do TRS… Zas ten proud…
Nebo bych si zabrnkal na kytaru? Mám nádhernou kramerku, ale bohužel taky na proud…
Nebo můžu dodělat ten web pro kolegu, už ho slibuju docela dlouho. Ale notebook vydrží jen pár minut, dopoledne jsem vyplácal baterii v práci…
Tak aspoň kafe… jo prdlajs… překapávač, rychlovarná konev i sporák jedou na proud…

Ale abych nezdržoval, nakonec jsem přece jen něco našel. Nejlepší z toho, co mám, proud nepotřebuje – můj papoušek, přítelkyně a odpolední šlofík.

Ale stejně jsem docela rád, že proud už zase funguje…

V pátek jsme měli končit v práci dřív než obvykle, tak jsem se objednal s mým žakem na zjištění pohlaví. Ale bohužel něco nevyšlo a končili jsme o něco později. Doma jsem tedy nacpal papouška do přepravky (což je námět na nový článek), přepravku do auta, a za pár minut jsme byli v čekárně.
Bohužel pro nás měl pan doktor mimořádný případ, operoval zrovna zraněného pejska. V čekárně nás bylo několik, já s papouškem v přepravce na klíně, mladá blondýna s čivavou, starší manželé s jezevčíkem, paní s černým voříškem a další paní se štěnětem německého ovčáka-čtveráka. V čekárně vládla poněkud chmurná nálada, až do okamžiku, kdy promluvila moje přepravka.
“Máš tu bordel, vokurko”.
Všichni psi zvedli uši a jejich paničky koukly mým směrem.
“Votevřu okno a poletíš. Dáš si buráka? Nandej mu to…” řekla přepravka.
Štěně ovčáka, čekající na čip, se přišlo podívat blíž.
“Budeš luxovat. Mazej dolů, šup! Jirka pracuje, Jirka je šikovnej”, prozradila mu přepravka.
Štěněti to bylo evidentně jedno a strkalo čumák do dvířek přepravky. Tím si jen vysloužilo další várku zdvořilostí: “Čau ptáku. Pocém, vokurko…! Dostaneš do zobáku, rrrrrrrošťáku! Dáš si buráka?”
Musím říct’, že nálada v čekárně prudce stoupla.
“Kdo tu dělá bordel, no kdo?”, zeptala se přepravka a hned si sama odpověděla: “No Klea…”
Myslím, že v žádné čekárně široko daleko nebylo tak veselo už léta.
A zjistil jsem, že moje přepravka je i slušně vychovaná, protože na dotaz paní s jezevčíkem (“Čípak ty jsi?”) odpověděla s perfektní dikcí: “Já jsem žako, těší mě…”

Podobně to probíhalo další hodinu. Bohužel jsme se na řadu nedostali, protože ta operace zabrala dost času. Ale nevadí, aspoň byla legrace. Bohužel pořád nevím, jestli je papoušek kluk nebo holka, takže nemám ponětí, jestli jsem chovatel, nebo chovatelka.