…tak po celý rok. No nazdar…
To by znamenalo vstávat třistapětašedesátkrát s mozkem větším, než je samotná hlava. Znamenalo by to vypít 2190 kafí za rok, 1095 “vyprošťováků”, 365 hovězích vývarů a snést 1460 hodin migrény. Dále vydržet 730 hodin keců, 365 obědů s čočkou a 1095 prášků na žaludeční potíže.
Jak na Nový rok, tak snad radši kulku do hlavy. 
Mrkev a růže
koupil jsem Růže.
Po mrkvi Růžena
v pase je zúžená.
Včera jsem potřeboval zaplnit pár řádků na jednom webu, který zrovna stavím. Nechtělo se mi pouštět “lore ipsum” generátor (je to součást PSPad editoru), tak jsem zplodil tuhle blbinu. Povedlo se mi to za dvě minuty, je to asi ta nejblbější básnička v dějinách… 
Kvantový mechanik
potopil Titanic.
Hodil zápalku
na dálku
přes bazalku.
Trefil fialku.
Spolk’ píšťalku
a na katafalku
dal si kořalku.
A hlavu na špalku
úhledně složil.
Tím pádem dožil…
Tím vyčerpal jsem básnické střevo,
konec veršů, odchod vlevo…
Je to už řada let, bylo to ještě za soudruhů, šel jsem na pivo do jisté nejmenované restaurace U Jaurisů a venku před hospodou stál opuštěný fíkus. Tak jsem ho vzal dovnitř, ještě musím připomenout, že byl zrovna horký červenec.
A kluky napadlo, že ho ozdobíme a uděláme si vánoce, bylo to zhruba tak, jako o něolik let později v jednom z dílů Hospody na Nově. Vypůjčili jsme si ozdoby, jeden kolega začal na kytaru trénovat koledy, a my ostatní jsme se rozběhli po okolí poohlédnout se po dárcích. Každý tahal co kde našel, já tenkrát – díky mojí přezdívce – dostal spoustu různých kostek, hlavně dlažebních.
Do nejdelší smrti nezapomenu na “kousek” jednoho z pivních kolegů, našel totiž lešenářskou žabku na spojování trubek, takové to “účko”, a že jí dá kamarádce. Kus dál byla trafika, tak tam zaskočil, jestli nemají náhodou nějakou krabičku, že by to do ní zabalil.
“Dobrý den, potřeboval bych nějakou krabičku, téhle velikosti, nemáte něco?”
“Nemáme…”
“Abyste si nemyslela, že jsem blázen, tohle je dárek pro kamarádku k vánocům”.
Ještě jednou připomínám, že byl červenec a pořádný pařák.
Na nic se mě neptejte,
Radúzi a Mahuleno.
Radši řádně větrejte,
máte tady nahuleno.
“Postavte mě na všechny čtyři, jdu domů.”
“Máš to tu pojištěný?… Tak nalejvej.”
“Jez do polosyta, pij do němoty.”
“Dal jsem si tuhle pivo, říkám si – dám si ještě do druhé nohy – tak si dávám dálší pivo a s hrůzou koukám, že teče pořád do té první nohy. Co vám budu povídat, teprve šesté pivo teklo do té druhé. Musel jsem vypít deset kousků, abych šel domů aspoň trochu rovně…”
“Já měl včera trochu naváto, tak mi někdo poradil vyprošťovák, protože mi bylo blbě. Už mám dvanáctej, ale furt se nějak motám..”
Jednou jsme se bavili s kolegy druhý den po tahu, každý jsme pařili někde jinde.
Já: “Člověče, už si v životě nedám slaný tyčinky. Včera mi přišla návštěva, vypili jsme asi 8 lahví šampusu a dali si k nim tyčinky. A dneska mě po těch tyčinkách strašně bolí hlava”.
Jarda: “Já měl včera 11 panáků ferneta, taky mě bolí kebule. Asi byl některej z těch panáků zkaženej”.
Karel: “To já šel včera od Jaurisů, najednou koukám jako blázen, proti mě se postavil chodník a strašně mě majznul do nosu”.
Venca: “Jóó, to znám, taky si kolikrát cestou od nás z hospody dělám manikúru o chodník.”
To by se vám v knihovně nestalo
Letošek je pro mě ve znamení srazů, na jaře to byl sraz školní, a na podzim sraz bumbací. Přesněji řečeno – sraz s někdejší picí bandou z Kampy. Většinu těch lidí jsem neviděl víc jak dvacet let, a ani jsme se moc nezměnili. Jen máme kratší a šedivější vlasy, větší plešky, jsme malinko zmuchlanější a chováme se asi trochu jinak, než v osmdesátých letech, ale jsme to pořád my. Už se těším na příští sraz za dalších pětadvacet let…
Po delší době jsem trávil sobotu trochu jinak, než v práci. Domluvili jsme se s několika lidičkama z jednoho “vláčkofóra” na návštěvě železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Potkal jsem tam několik starých známých (ty znám osobně), a několik nových starých známých (ty jsem znal jen písemně ).
Dost jsem se bavil a ostatní snad taky. S jedním novým starým známým jsme předběžně domluvili hudebně bumbací akci, nakoupili jsme spoustu “zbytečností” jako trika s vlakovou tematikou, doplňky do modelových kolejišť atd.
A teď k nadpisu, po ukončení akce jsem vezl několik starých známých domů do Unhoště. A na jedné silnici první třídy jsme dohnali traktor s vlekem (pro upřesnění, byla to sobota). Dlouho nebyla šance ho předjet, a tu ze mě vyletěl ten výraz, který se ve slušné společnosti používá až po dvaadvacáté hodině. A já ho použil přibližně ve čtrnáct hodin. Starým známým se touto cestou omlouvám, ale ten traktorista mě opravdu strašně nasral.
Nedávno se mi povedl pěkný trapas. Šel jsem po ulici a najednou zazvonil mobil. Volal kamarád a vyprávěl nějakou legrácku. A já odpověděl něco jako “to je ale pr.el”, a neuvědomil jsem si, že přede mnou jde jakási mamina s pěknou p… zadkem a otáčí se a kouká na mě jako na vraha. A shodou okolností mi následující den poslal mail kamarád Tom se sbírkou podobných malérů. Dal jsem je na Blblog v původním stavu, jen jsem opravil pár překlepů:
Včera jsem jel v dodávce, ruku venku jako borec a plesk, asi čmelák. Rozprskl se mi o prostředníček. Tak se na to tak koukám, když stojím na semaforu a vůbec jsem si neuvědomil, že fuckuju na bábu sedíci ve vedlejším autě. Všiml jsem si jí až když jsem přeostřil do dálky, jak na mě divně kouká. Ještě že na mě nevyběhl její starej.
To kolega zase ve školce: Nějaký dvě rozdováděný holky na něj bafly a zase zmizely. On nahlas prohlásil: “To sou kozy” . No a pak si všiml že vedle něj zrovna stojí maminka s monstrózním poprsím.
No a když jsem v těch trapasech:
Asi před pěti lety jsme šili spacáky pro Marlboro. Kdo hodně kupoval a kouřil cigára, dostal pak za nasbíraný kuponky dáreček. Spacák byl jako ta nejvyšší odměna za hodně kuponků.
Byl to náš nejprodávanější spacák, tedy střih spacáku, ale dost ošizenej na výplni, abysme se vešli do požadovaný ceny. V tý době přišla jedna paní k nám na prodejnu, vybírala právě tenhle střih spacáku a ptala se jestli máme ještě nějakou levnější variantu a já blbec kromě ukázky méně nacpanýho spacáku prohlásil: “No a nebo si ho můžete vykouřit zadarmo”
Myslel jsem to dobře, a vůbec jsem si neuvědomil jak paní divně koukala. Až pak mi to kolega říkal co to jako mělo bejt.
No a nedávno mi říkal: “Ty vole já to musel zahrávat do autu, málem z toho byl průšvih”:
Zase jedna paní přišla vyzvednou spacák šitej na zakázku. Kolega ho našel v regálu a povídá: “Chcete se podívat, mám ho vyndat?”
Paní na to že ne, že to nemusí.
No a já v dobré víře, jako že je ten spacák hezkej prohlásil “To byste ale koukala!”
A paní: “A na co jako?” …
Zase jsem nic netušíc vypisoval paragon a kolega musel rozjetý harašment rozhovor hasit jiným tématem.
