(Kdysi v pravěku)
Je to už řádka let, co jsme zakládali Exitus. To byl nejlepší bigbít mezi New Yorkem a Rakovníkem, aspoň jsme si to tenkrát mysleli. V začátcích to byla totiž hudba značně primitivní, bylo to mnohem blíž k punku, než k metalu. Takže jsme dost experimentovali a zkoušeli kdejakou ptákovinu. Jednou se nám nabídl nějaký postarší rocker, jestli nechceme zadarmo gong, že nám ho klidně přiveze do zkušebny. Slovo dalo slovo, a v sobotu před naší zkušebnou v Písnici zastavila avie s třítunovým kusem železa, mělo to dva metry v průměru a se stojanem to mělo tři metry na výšku.
(O pět let později)
“Pánové, je na čase vymyslet, co s tím krámem”, povídám kolegům bigbíťákům u piva, “je to těžká kráva, a tahat se s tím jen proto, abych do toho bacil jednou za večer je o ničem. Je to velký, těžký, všude to překáží…” Gong jsme použili jen třikrát, protože se s ním nikdo nechěl tahat. Takže byl za těch pět let jednou v Plzni, jednou na Zličíně a jednou v Krkonoších.
Nakonec se našel obětavec, který si pro tu obludu přijel trambusem a ještě nám vnutil pět stovek.
(O dalších pět let později)
Exitus pořád existuje, i když s pozměněnou sestavou, z té původní už jsem zůstal jen já. Jednou přišel kytarista s tím, že se den předtím domlouval u nich v hospodě s chlapíkem, který nám přiveze do zkušebny překvapení. A taky jo, v sobotu zastavila před naší novou zkušebou kousek nad Vyšehradem Praga S5T. Vyskočí šofér a zdraví se s kytaristou. “Nazdar Jozef, tak tady to máte. Nám je to celkem k ničemu, je to velký, překáží nám to a vy to určitě využijete”. Během toho povídání otvírá bočnici a já koukám jako blázen. Náš starý gong…
(O dalších pět let později)
V restauraci v Petrovicích sedi nad pivem dva spiklenci, jeden začínající (dnes docela slavný) metalák a já. “Hele”, povídám, “je to úžasná věcička, určitě s tím zaujmeš. Přijeď si pro to, máme zkušebnu v Dejvicích”.
V sobotu jsme to pracně naložili na trambus a od té doby jsem gong neviděl. Mimochodem, Honzo, ještě pořád mi za něj dlužíš těch pět piv! 
(Současnost)
Gong jsem sice už nikdy neviděl, ale zato jsem o něm slyšel. Tuto sobotu jsem totiž Honzu potkal a mimo jiné přišla řeč i na gong. “Týý vole, to je krám…”, povídá Honza, “těžký to je jako kráva, všude to překáží, nevejde se nám pomalu ani do kamionu a nikdo se s tím nechce tahat. Měli jsem to na štaflu jen třikrát. Na to, že do toho bácnu jednou za večer, je to úplně k h… Před pár rokama jsem to věnoval nějakejm mladejm rybízům, ale ty už ho prej taky nemaj…”
(Budoucnost)
Chtěl bych touto cestou upozornit současného majitele onoho fantastického hudebního nástroje, že už nemáme zkušebnu ani na Groši, ani v Petrovicích, ani v garáži u kongresového paláce, ani ve škole v Dejvicích, ba dokonce ani v Písnici nebo ve Vršovivích. Teď jí máme kousek od Rudné u Prahy. Ale před nákladními auty vezoucími gongy je chráněná kamerovým systémem, silovým polem, kvantovým paprskometem, dělostřeleckou věží a prkennou ohradou
