Rubikův blblog

Všem vám přeju co nejlepší vstup do nového roku 2011. Ať je lepší, než ten letošní.

Co nejhezčí svátky bez podobných průšvihů přeje Rubik a jeho zvěřinec.

Jednou jsme se bavili s kolegy druhý den po tahu, každý jsme pařili někde jinde.

Já: “Člověče, už si v životě nedám slaný tyčinky. Včera mi přišla návštěva, vypili jsme asi 8 lahví šampusu a dali si k nim tyčinky. A dneska mě po těch tyčinkách strašně bolí hlava”.
Jarda: “Já měl včera 11 panáků ferneta, taky mě bolí kebule. Asi byl některej z těch panáků zkaženej”.
Karel: “To já šel včera od Jaurisů, najednou koukám jako blázen, proti mě se postavil chodník a strašně mě majznul do nosu”.
Venca: “Jóó, to znám, taky si kolikrát cestou od nás z hospody dělám manikúru o chodník.”

To by se vám v knihovně nestalo

Mámo, jak se jmenuje ten němčour, co mi pořád schovává ty prášky?…?…

     Takhle nějak bych asi začal, kdybych měl alzheimera, ale určitou roztržitost vlastním. Tohle je případ z dnešního dne. Včera jsem zjistil, že se mi blíží technická prohlídka mého “nového” auta, tak jsem začal hledat velký techničák. Koukal jsem do tašky, kde mám celý ten fascikl s dokumenty z bazaru včetně pojištění a dalších papírů. Velký techničák tam nebyl, ale našel jsem potvrzení, že techničák je na magistrátu. Tak jsem ještě večer volal mistrovi, že ráno přijedu do práce později.
     Ráno jsem skočil do metra a jel na Můstek, magistrát je v Jungmannově ulici. Vyzvedl jsem si lístek s pořadovým číslem a čekal asi hodinu a půl, než jsem se dostal na řadu. A bylo mi řečeno, že techničák tam sice byl, ale už dávno odjel zpátky do bazaru. No bezva, v duchu jsem si nafackoval a odjel do bazaru na druhou stranu Prahy. A tam mi bylo řečeno, že mi ho už dávno poslali domů.
     A když jsem tedy dorazil domů, našel jsem ho hned nahoře  v šuplíku, kam si dávám důležité věci. Dokonce v rozlepené obálce, takže jsem ho už měl určitě v ruce. Co dělat, pokrčil jsem rameny a dal si v duchu dalších pár facek.
     Zdá se, že budu slavný, roztržitý už jsem, nadání se vzápětí dostaví…

Po delší době jsem trávil sobotu trochu jinak, než v práci. Domluvili jsme se s několika lidičkama z jednoho “vláčkofóra” na návštěvě železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Potkal jsem tam několik starých známých (ty znám osobně), a několik nových starých známých (ty jsem znal jen písemně ).
Dost jsem se bavil a ostatní snad taky. S jedním novým starým známým jsme předběžně domluvili hudebně bumbací akci, nakoupili jsme spoustu “zbytečností” jako trika s vlakovou tematikou, doplňky do modelových kolejišť atd.
A teď k nadpisu, po ukončení akce jsem vezl několik starých známých domů do Unhoště. A na jedné silnici první třídy jsme dohnali traktor s vlekem (pro upřesnění, byla to sobota). Dlouho nebyla šance ho předjet, a tu ze mě vyletěl ten výraz, který se ve slušné společnosti používá až po dvaadvacáté hodině. A já ho použil přibližně ve čtrnáct hodin. Starým známým se touto cestou omlouvám, ale ten traktorista mě opravdu strašně nasral.

[View with PicLens]

Někdo používá Windows XP, někdo má Visty, někdo má sedmičky a my máme ode dneška okna plastová. Já měl hrůzu z toho, jak bude snášet papoušek montáž, protože je to “hrdina” a bojí se nových věcí. Měl jsem strach jak bude reagovat na techniky, kteří ponesou to velké okno kolem jeho voliéry. Bohužel jsem se nemohl uvolnit z práce, ale mí rodičové jsou v důchodu a byli tedy s ptákem doma. Večer mi referovali o průběhu akce.

Papoušek se bál jen chvilku, a přebíhal po bidle, když technici odvrtávali něco z panelu. To trvalo opravdu jen chvilku, a když už jen něco oťukávali, tak je papoušek hrdina okřikl “Dostaneš na pr..l, ticho ticho ticho”. A když po sobě na závěr uklízeli, papoušek to okomentoval slovy “bordel, viď?”
Pak se všichni smáli, papoušek taky, ale nakonec toho měl asi dost a vyhnal oba pány se slovy “mazej vocaď !”. Nejspíš to zabralo, když jsem přišel odpoledne z práce, pánové byli už dávno pryč.

To se stalo včera, dnes tu byli zas, ale už jen kvůli začištění. Tentokrát je papoušek slušně přivítal slovy “čau ptáku”. A když po sobě uklízeli, papoušek na ně po očku koukal z klece a okomentoval jejich počínání slovy “máš tu bordel, budeš luxovat”. Pak jim zapískal jakousi melodii, sám se tomu smál a když pánové odcházeli, slušně pozdravil slovy “čau prde”.

Upřímně řečeno, spadl mi kámen ze srdce, měl jsem z toho opravdu strach. Nakonec se pobavili všichni zúčastnění včetně papouška. Jsem jen zvědav, jak dopadne zateplování baráku, které nám údajně hrozí napřesrok. Dům pod námi je tmavě a světle červený, dům nad námi tmavě a světle modrý. Dům pod námi má pruhy vodorovné, dům nad námi svislé. Tak mám hrůzu nejen z chování papouška, ale i z tmavě a světle fialové fasády a šikmých pruhů. Nebo nedej bože ze šachovnice…

(Oba obrázky se otevřou v nových oknech, ten horní je samozřemě fotomontáž. Na spodním obrázku Kklea kontroluje kvalitu provedení práce)

Vy kdo mě znáte, víte, že mám rád heavy metal, zvířata, moje oblíbená sodovka je šampus, mám rád 3D modelování, miluju srandu, a moje oblíbená herečka je Sandra Bullock. A o ní se mi už několikrát zdálo, i když musím uznat, že to byly naprosto pitomé sny a kdyby mi je někdo vyprávěl, asi mu neuvěřím.

Poprvé to bylo asi před dvěma lety, Seděli jsme spolu v nóbl restauraci (samozřejmě v tom snu), před náma sklenice se šampusem a nějaká dobrota. Ani nevím co to vlastně bylo, ale mělo to klepeta. A a my kecáme o vesmíru, o filmech atd. A najednou se tam objevil kolega ve špinavých montérkách, v bagančatech od asfaltu, s igelitkou v ruce a ptá se, kam jsem dal čtyřiadvacítku klíč, že potřebuje něco utáhnout na finišeru.

Další sen se odehrál asi před půl rokem. Tentokrát se to odehrálo u mě doma, hráli jsme mariáš o sirky, hrála s námi ještě Teryl Rothery, ta, co hrála doktorku Fraiserovou ve Stargate SG1. Docela jsem prohrával, ale najednou tam na nás vlítla Lucie Bílá a vyhnala nás s tím, že už zavírá, ať vypadneme. Dost mě naštvala, protože mi bez dovolení leze do snů a ještě vyhání moje návštěvy z mého bytu.

A naposledy se mi o Sandře zdálo včera, ale to jsem jí ani neviděl. Jen mi v tom snu volala na mobil, že má nové číslo, abych to původní přepsal.

Musím přiznat, že podobné pitomosti se mi zdají poslední dobou dost často. Před dvaceti lety bych měl o Sandře úplně jiné sny…

S papouškama je nuvěřitelná sranda, i když na fotkách to není tak znát. Na druhou stranu – fotka vám nepřeštípne kablík od myši, nevynadá vaší přítelkyni a nepokadí koberec…

[View with PicLens]

V neděli jsem koukal na mistrovství světa motorek v Brně, v “malorážkách” jel naprosto fenomenálně Jakub Konfeil, ze čtrnáctého místa na startu dojel pátý. Ale všiml jsem si jedné věci, a sice toho, že v reklamách během závodu stopětadvacítek byly jen šampóny zvětšující objem nebo způsobující lesk jako blesk, voňavky apod.
Ve vyšších třídách už se objevovaly reklamy na pivo s velkou kubaturou, nějaké to auto, a dokonce na tvrdý alkohol.

Sečteno podtrženo – podle zadavatelů reklam koukají na nejmenší kubaturu asi jen baby, nebo čtyřprocentní občané, chlapáci koukají na silnější stroje.

     Tuto sobotu jsem byl s několika přáteli v Lužné u Rakovníka. Je to železniční muzeum, ale tentokrát tam moc exponátů nebylo, navíc bylo moc horko a moc tvrdé světlo na focení. Nakonec jsem pár fotek přece jen udělal, a v jídelním voze jsme jim odpili část zásob piva. Chtěli jsme se podívat na modelové kolejiště, ale bylo ještě zavřeno. A pan kolega Zdeněk povídá: “Tak jo, počkáme, za půl hodiny nám to kolejové modeliště otevřou.”
     Při této příležitosti jsem si vzpomněl na podobný přebrept. V létě roku 1985 jsme s kamarády vyrazili ve stovce škodovce na cestu napříč republikou, tehdy ještě socialistickou. A v jednom z těch dnů jsme dorazili do Znojma. V té době to bylo zvláštní město, vypadalo upraveně a čistě a dodnes si pamatuju, že všechny holky ve Znojmě vypadaly stejně. Podobně oblečené a všechny byly kudrnaté jako v padesátých letech. A pak jsme zašli do řeznictví. Kolega Rudla stál ve frontě jako první z nás, a když na něj přišla řada, povídá:
“Dejte mi dvacet deka kozenýko ulena.”
     Kudrnatá prodavačka vzala do ruky plato s uzeným kolenem a začala ho krájet. Pak jí to docvaklo, začala se nafukovat až vyprskla a utekla někam dozadu, kde řvala s nějakou kolegyní smíchy.

    Ta prodavačka už trochu zestárla a možná už není kudrnatá, ale určitě tam někde vzadu v řeznictví řve smíchy, kdykoliv si vzpomene na Rudu.