Papoušek mi
Prostě normální, poklidný týden.
Lidi se mě občas ptají, jaké je složení asfaltérské čety, tak to tedy prozradím. Moje četa je ale poněkud specifická, protože se místo obvyklých dvou skupin skládá ze tří:
1 – vedoucí pracovník,
2 – strojníci (finišérista, valcíři, “bobíkář”) a “kytaristi” (lopaťáci, hrabalové, prostě pěchota…) v různých fázích věku a rozkladu od “mlaďasů” po “prdůchy”,
3 – kolega Drápalík (Zdeněk H.)
Vy, kdo mě znáte, víte, že se živím jako strojník, momentálně jezdím s finišerem. To je taková ta zelená příšera, do které nasypeš asfaltovou směs a za mašinou je nová silnice. A na finišeru nemůžu být sám, je nás tam celá posádka. Já sedím nahoře, vzadu jsou dva “klikaři”, ti nastavují výšky a roztažení žehličky, dále se tam pohybuje několik “kytaristů”, to jsou lopaťáci, sem tam je potřeba něco podhodit, přisypat, uhrábnout a tak. A vepředu stojí navaděč, ten se stará o navádění aut, podhazování a značkování kanálů atd. A za finišerem jezdí několik valcířů, v maringotce sedí mistr…
A jde mi dnes o tohle, teď mám naprosto nepoužitelného navaděče. Neudělá nic sám od sebe, a to co udělá je špatně. Navíc nesnáším, když mi leze do násypky, protože si koleduje o malér. Násypka je vystříkaná mastnou emulzí, aby se tam asfalt nelepil, je to samé železo, ta mašina docela vibruje a pohybuje se, navíc v násypce jezdí podavače, to jsou takové žebříky. Jezdí teda jen když je potřeba pošoupnout materiál, ale rozjede se to najednou a docela fofrem. A tenhle blb tam pořád leze a mě vykládá, že by stihl vyskočit. Já osobně tomu nevěřím a nehodlám to testovat. A tuhle jsme měli menší debatu (nadávky a vulgarizmy jsem vypustil):
Já: “Hele, jako kluk jsem měl houpacího koně, ten byl skvělej, hlavně měl větší IQ než ty kdy budeš mít”.
H: “???”
Já: ” Tomu kdybych řekl, aby nelezl do násypky, tak poslechne. Nebo jsi snad někdy viděl v násypce houpacího koně?”
H: “N… nee…”.
Já: “Tak vidíš, už to sakra nedělej”.
Ale protože pan H. má opravdu místo mozku marmeládu, tak tam leze pořád. Vrrrr…
Nicméně, kdybyste někdo viděli houpacího koně v násypce, dejte mi vědět. 
Dnes jsem konečně udělal objev hodný Nobelovy ceny.
čtvrté narozeniny
Od rána Klea strašně kecá, vzbudila mě už před sedmou hodinou. Dnes na to má docela nárok, protože slaví své čtvrté narozeniny (nebo vyklubaniny…?…? ) Kleo, přeju ti všechno nejlepší a užij si toho buráka se čtyřma svíčkama… 
Včera mi papoušek štípnul z klávesnice písmeno P a nechce ho vrátit. Dnes dopoledne jsem řezal do kytary a rupla mi jedna struna a sekla mě do ukazováčku až do krve. Když to zaschlo, potřeboval jsem něco napsat, ale ono to zase prasklo a mám klávesnici od krve. A zhruba ve tři hodiny jsem si udělal kafe a když jsem ho skoro dopil, tak mi ho papoušek zvrhnul do klávesnice. Vrrr…
Nicméně už jsem si na Alze vyhlídnul klávesnici novou…
PS – věnuju ergonomickou klávesnici, jen je na ní o něco méně kláves, než tam původně bylo a je nepatrně ušpiněná…
Já osobně se domnívám, že jednou v pětihorách se budou žakové učit o naší době jako o době krmičů a čističů klecí. Třeba už teď někde v Kongu nějaký žako právě sepisuje novou učebnici dějepisu…
Pořád mě udivuje, jak jsou žakové mazaní ptáci. Na psotnickém zvířecím fóru jsme s kamarádkou rozvinuli teorii, že žakové plánují ovládnutí planety. Já se osobně domnívám, že k tomu mají ještě dost daleko, ale ne až tak moc. Dneska jsem si totiž všiml, že žako dokáže vymyslet jednoduchou strategii k dosažení cíle.
Tak například vyhazování dévédéček z nábytku. Mám v pokoji stěnu, do které se v pohodě vešly všechny moje DVD, ale v “předžakoušské” éře. Záhy poté, co jsem Kleu přivezl, zjistila, že zhora se ty nosiče dají krásně vyhazovat. Já to vyřešil tak, že jsem dévédéčka přendal z horních regálků níže.
Jenže milému papouškovi netrvalo dlouho, a vynalezl metodu, jak se dostat i k nim. Prostě se postaví nahoře na hranu zády do prostoru a překlopí se dolů, viz první foto v galerii. Touto metodou pohodlně dosáhne do druhého patra. Je teda fakt, že tam už byl i dřív, ale ty DVDčka tahal zdola, takže si je občas hodil na hlavu.
Další můj krok tedy byl, že jsem vyklidil druhé patro. Do regálků jsem nastrkal plyšáky, ty papouškovými útoky netrpí. Dévédéčka zůstaly jen v nejnižším patře, kam pták až dodnes nedosáhl. Ale milý ptáček není ořezávátko a poradil si i s touto situací. Podívej se na druhou a třetí fotku s houpačkou. Na druhé je houpačka roztažená, aby pod papouškovými nálety nemlátila o nábytek. A Klea zjistila, že když si ty řetízky stáhne blíž k sobě (třetí foto), tak je najednou houpačka dostatečně nízko na to, aby z ní dosáhla do spodního patra. Prostě srazí řetízky blíž a překlopením dozadu z hrazdy krásně dosáhne.
Teď jdu uklidit vyházená dévédéčka někam do bezpečí, jen co si namasíruju bolavou bradu. Spadla mi totiž na zem, když jsem to viděl, naštěstí tu mám koberec. :lol:
Doplněno den nato – článek má pokračování!
…tak po celý rok. No nazdar…
To by znamenalo vstávat třistapětašedesátkrát s mozkem větším, než je samotná hlava. Znamenalo by to vypít 2190 kafí za rok, 1095 “vyprošťováků”, 365 hovězích vývarů a snést 1460 hodin migrény. Dále vydržet 730 hodin keců, 365 obědů s čočkou a 1095 prášků na žaludeční potíže.
Jak na Nový rok, tak snad radši kulku do hlavy.
Dal jsem si pro letošek předsevzetí, že se naučím na klávesy aspoň “Prší prší”. Kouřit jsem přestal před třemi lety, a příští rok praštím s pitím. Nebo se sexem…
