Rubikův blblog

Dneska večer Mikuláš
vrhnul se mi na guláš.
opilej vlez’ do žigula,
udělal z něj žiguláš.

Dneska byla v práci u ranního kafe debata o snech.
“Teda pánové, dneska se mi zase zdála pitomost. Naštěstí si nepamatuju o čem to bylo, ale sen byl v barvách, v HD rozlišení a s titulkama.”
“Mě se zdálo, že se mí nadřízení definitivně zbláznili a nařídili na základně narovnat mašiny na sebe kvůli úspoře místa. Finišery na sebe, válce stotřicítky na sebe, devadesátky na sebe, bobcaty na sebe atd.
A jakmile jsme je takhle naskládali, tak si jeden z ředitelů všiml, že hromada finišerů stojí nějak asymetricky, a musí o metr a půl popojet dopředu. Samozřejmě můj finišer byl úplně vespod, takže jsem s tou dvacet metrů vysokou hromadou měl popojet já.
Tak jsem se po špičkách přiblížil, a koukám, jak se ta věž houpe i v mírném vánku. Opatrně jsem nastartoval a lehoulince popojel, jenže ta halda finišerů se zhoupla a převrhla se až dolů na parkoviště, při kteréžto příležitosti zničila auto toho ředitele.
Po letech jsem byl docela rád, že jsem se probudil…”

V době třetí polštářové války jsem byl zrovna na vojně, sloužil jsem u třetího kytarového pluku. Vyhlášení války přišlo nečekaně, zrovna jsem ladil svého Stratocastera. Válka trvala tři měsíce, devět dní a šest a půl hodiny.

Celý konflikt začal v restauraci U hranaté koule. Pánové Jaroslav Hubáček (věk 42 let, ženatý, dvě dcery 12 a 14 let, údržbář, amatérský letecký modelář, bytem na Vinohradech) a František Novák (věk 35 let, rozvedený, jeden syn 7 let, stavební dělník, dvakrát soudně trestaný, častý návštěvník rockových koncertů, specialista na Black Sabbath, bytem ve Vršovicích) se po sedmém pivu začali hádat o kvalitě videokazet značky SHQ. Hádka vyvrcholila destrukcí několika užitkových předmětů, šťoucháním a rvačkou. První obětí polštářové války byl nos páně Hubáčka.

Konflikt se rozhořel rychlostí blesku, během několika hodin bylo vybíleno devětadvacet restaurací, dvě nádraží, šestnáct autobusových a dvě tramvajové zastávky. Dále pak jedna letištní hala, jeden obchod s ovocem a zeleninou a jeden vykřičený dům.

Moje jednotka byla nasazena hned v první polštářové bitvě na Výtoni. Byl jsem po ní vyznamenán řádem Zlatého půltónu. Můj modrý Fender Stratocaster měl velice ostrý a jedovatý metalový zvuk. Dokázal rozvibrovat koleje tak, že nepřátelské tramvaje vyskakovaly z kolejí jak na běžícím pásu. Ty, co zůstaly, prchly v nastalém zmatku silně roznýtované s plandajícími plechy zpět do Modřan.

Památná bitva byla svedena na Karlově náměstí. Členové našich speciálních jednotek pronikli v noci do ležení nepřátelské Libeňské polní varhanické páté roty, navrtali měchy jejich varhan, nalili do měchů náplň do bublifuku a díry zalepili žvýkačkou Winterfresh. Bitva začala v devět hodin ráno. Naše jednotka, sešikovaná mezi pomníkem Boženy Němcové a historickými veřejnými záchodky zírala v němém úžasu, když vyrazila Libeňská jízda. Libeňští varhaníci nevydali ani tón, varhany pouze dýchavičně sípaly ledově svěžím dechem a vypouštěly tak ohromné bubliny, že plašily jejich koně. V nastalém zmatku jsme hnali varhaníky Žitnou ulicí a později ulicí Vinohradskou až na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se Libeňští rozprchli do přilehlých ulic, přičemž se dopustili mnoha dopravních přestupků. Zanechali po sobě ohromný nepořádek, stále ještě bublající varhanové píšťaly, drobné upomínkové předměty, partitury, použitý toaletní papír, několik drobných mincí, klíče, pytlíky od svačin, dvoumetrový kaktus, pytel cementu, Rembrandtův obraz, zánovní kanape, loňský kalendář a několik padlých žen.

Podivuhodná námořní bitva se odehrála u Císařské louky pod Vyšehradem. Spojenecká kajaková flotila vyšehradského Vodáckého klubu pod velením admirála Babočky napadla nepřátelské parníky zabavené Pražské paroplavební společnosti. Všechny parníky, kotvící v docích, byly bombardovány neskutečným množstvím polštářů různých velikostí, barev a tvarů. Pod tíhou vodou nasáklých polštářů byly potopeny parníky Vyšehrad, Praha a Blaník. Parníky Šárka a Berounka byly těžce poškozeny a až do konce války do bojů nijak výrazně nezasáhly. V boji se obzvláště vyznamenala univerzitní osmiveslice v čele s kormidelníkem Vendelínem Klabouchem. Jediný parník, který unikl pochmurnému osudu, byl Tábor. Ten byl totiž záhy po zabavení přestavěn na letadlovou loď a zrovna operoval v oblasti Novotného lávky. Několik zásahů utrpěla omylem i pramice převozníka Hromádky Josefa, ale neutrpěla žádné větší škody.

Jedinou porážku naší kytarové pěchoty jsme zaznamenali v bitvě o maňáskové divadlo v Trojské ulici. Během bitvy začalo pršet, kytary se rozladily a byly nepoužitelné. Polštáře lítaly vzduchem. Malešické bubeníky jsme sice měli již téměř na lopatě, když  se na nás z okolních svahů vrhly jednotky čtvrté trumpetistické brigády z Vlachovky. Museli jsme uniknout, podařilo se nám probojovat do zoologické zahrady a zabarikádovat se do lvího výběhu. Tam jsme strávili ruku v ruce či spíše ruku v tlapě s původními obyvateli tři dny. Čas jsme si krátili ohlodáváním hovězích kostí a hraním karet nastřihaných ze starých novin.

Trumpetisty jsme porazili o dva týdny později v bitvě o Židovské pece. Na pláních bylo shromážděno na pět stovek trumpetistů, bylo silně pod mrakem, vypadalo to pro nás opět velice špatně. Po obědě (byly zrovna škubánky s mákem) začalo pršet, když se na nás vrhli trumpetisté pod velením plukovníka Zímy. Už jsme viděli odlesky na jejich nástrojích, když se spustila průtrž mračen. Když průtrži záhy došly síly, vystřídala jí silná bouřka. Tu náhle udeřil blesk do plukovníkovy taktovky a všichni trumpetisti se váleli po zemi. Dva roky po válce potkal jsem náhodou ve frontě na sociálním úřadě jednoho seržanta od trumpeťáků, vyprávěl, že ještě dva týdny po bitvě všechny trumpetisty brněly huby. Kromě plukovníka – toho brněla ruka.

Válku provázely i drobné šarvátky a konflikty. Tak například srážka dvou klavírů na křižovatce Poděbradská – Průmyslová. Prvnímu klavíru cestou z kopce od Klíčova selhaly brzdy a vlétl na červenou do křižovatky, kde zrovna projížděl druhý klavír. Třísky, struny, partitury a klávesy se rozletěly do všech stran, jedna klávesa byla dokonce nalezena až na Harfě.

Válka skončila naším vítězstvím. Kapitulace byla podepsána v restauraci U Bonaparta v Nerudově ulici a zapita mnoha litry Smíchovského ležáku. Ve zprávě polštářového ministerstva války je tato statistika:

„Polštářová válka trvala tři měsíce, devět dní a šest a půl hodiny. Během války bylo spotřebováno 42786 polštářů, 128 kompaktních disků s hudbou z různých oblastí, 329 dlouhohrajících desek, 11954 trsátek, 2249 strun, 1 bysta Bedřicha Smetany, 514 plátků do klarinetů, 24 taktovek, 258 bubenických paliček, 19 zobcových fléten, 4 příčné flétny, 46 kytar, 785 smyčců, 2 klavíry a 1 bombardón. Velké procento válkou postižených civilních obyvatel spalo několik dní na tvrdém, než dorazily zahraniční humanitární kamiony a vlaky UNRRA těžce naložené polštáři. Bylo též prolito několik litrů krve a mnoho hektolitrů piva.“

Tak to je vše, toto je mé svědectví o Třetí polštářové válce. Podrobnější popis najdou historici v Muzeu polštářových válek v archivu v suterénu, je to, tuším, v jednom z těch regálů vpravo.

Musím si dát rum, páč
sekli mi do hlavy krumpáč.

Vakuovou pumpu
od vietnamských lumpů
zkoušel jsem dnes u Mirky.
Vcucly se mi trenýrky…

S mojí přítelkyní

najali jsme si apartma.
Celkem jsem se tužil,
leč nevím, zda jsem si užil,
neboť byla tma…

Patolízal
lopatu lízal.
Ale že byl mrazík,
přimrzl mu jazyk.

Tohle video je sice z roku 2008 nebo 2007, ale je pořád koukatelné. Snowball je prostě boží 

Jede Pavel ve vlaku
tři piva má ve vaku.
Už aby se někde stálo,
tři piva jsou strašně málo…