Rubikův blblog

Tento blog je převážně o srandě, nicméně tentokrát je to závažnější čtení. Ale pokusím se napsat to aspoň trochu vtipně.

Někdy na přelomu listopadu a prosince 2009 mě poprosil kolega v práci, jestli bych neomrknul na internetu inzeráty, protože shání bicí pro kluka. Nedal mi žádné podrobnosti, jen to, že se musím vejít do dvou tisíc. Řekl jsem mu na rovinu, že takovou soupravu určitě nenajdu, ale že se pokusím. A taky jsem nenašel, proběhl jsem haldu inzertních webů, co znám, hlavně ty specializované na hudbu. Viděl jsem tam krásné věci, třeba jednu z prvních elekrických Jolan do sbírky, čtyřsetwattovou aparaturu za úžasnou cenu…
Nakonec teda měl kolega smůlu, ale pro sebe jsem v inzerátech našel ohromný činel Zildjan, který se mi málem nevešel do golfa, a automatického bubeníka. Kdo mě znáte, víte, že v hudbě uznávám ruční práci, a nemám rád ty elektronická udělátka, která to odehrají místo mě. Jenže znáte to:

Pondělí: “To nepotřebuju…”
Úterý: “I když…”
Středa: “Ale tak jo, zase jsem se ukecal…”
A tak se stalo, že mi za pár dní příšel balíček s bubeníkem ION iDM01.

Bohužel přišel bez českého manuálu, ale i tak jsem se s ním docela naučil. Má 50 přednastavených patternů, pokud ti nestačí, naprogramuješ si vlastní. Má to taky několik sad bicích zvuků, které se dají kombinovat mezi sebou. Takže můžeš třeba dupat na “dřevák” a bušit do industriálů a spoustu dalšího. Jen dupáků je v té krabičce 50.
Zvuk je stereo, výstupy vedou do sluchátek, do zesilovačů, nebo do AUX. Vstupy to má MIDI a analog. Možná to dovede i import vlastních bicích sad, ale to jsem ještě nezkoušel. Zatím se mi podařilo nahrát jediný vlastní pattern, budu muset ještě trénovat…
Vy, co mě znáte, víte, že mám velkou bicí soupravu, jsou to vlastně dvě spojené sady TAMA RockStar. Souprava je obrovská, dva dupáky, deset kotlíků, dvanáct činelů… Spíš jí používám na machrování před holkama, ani na koncertech jí celou nevyužiju. A do paneláku jí dát nemůžu, nejen že se nevejde, navíc je i dost hlasitá. Takže když si potřebuju doma něco zahrát na kytaru, pustím si do ucha tuhle krabičku. Už jsem to využil, když jsem testoval moje nahrávací studio, o kterém napíšu příště.

Když to shrnu – na vystoupení bych sebou IONa nebral. Jak jsem psal, ruční práce je ruční práce, vadí mi ta strojová přesnost, chybí mi u něj taková ta lidská nedokonalost. Ale pro nahrávání dem v bytě je to úžasná věcička. Palec nahoru

Dneska může hrát kde kdo, dokonce i rock’n'rolník z místního JZD.

Je to bomba, že jo

Odkazy v článku vedou na web historie kytar značky jolana.

Když jsme zakládali Exitus na podzim 1977, byl jsme mladí “rybízové”, nic jsme neuměli a neměli jsme ani pořádné vybavení. Zdeněk R. zvaný Algena měl kytaru Alexandru, natahoval na ní struny, které by udržely i lanový most, a jakousi prapodivnou kopii Marshalla. Petrovi P. jsme koupili bicí soupravu z dálky připomínající bicí Rolling Stones, leč zblízka to byla hrůza. Láďa K. měl baskytaru “rejnoka” Basso IX, a potom baskytaru velice podobnou Alexandře a dvacetiwatovou Vermonu. Já měl kytary dvě, první byla ručně (mnou, heč… ) dělaná kopie fenderu z betonářské překližky a krku ze španělky. Bohužel mi jednou spadla z nábytku a od té doby jsem používal jen Graziellu. První aparát jsem měl z ruského elektronkového rádia Hvězda a reprobedny z naporcovaného nábytku, později i kombo od Vermony. A efektové krabičky ruční výroby podle časopisu Amatérské rádio, nebo tak nějak.
Všechno to vrčelo, člověk musel stát ve správném úhlu, jinak to chytlo vazbu a pískalo to. Navíc musel člověk stát na gumě, jinak dostal pumelici do pysku od mikrofonů (jakýchsi kovových “hurvínků” snad z padesátých let) a do prstů od kytary. Dokonce se nám jednou stalo, že jsme se Zdeňkem šermovali a dotkli se strunama. Ozvala se rána, barák bez proudu, struny se okamžitě ohřály a rozladily a my měli vypálené štráfy na prstech.
Tak tohle vybavení jsme měli, kdepak ty dnešní vymoženosti jako procesory, “véčkové” kytary, směrové mikrofony, krabičky a pedály od Korgů, stavebnicové věže od Meyer Sound… Mít tenkrát to dnešní vybavení…
Jednou takhle v sobotu jsme trávili čas ve zkušebně a trénovali jakýsi rock’n'roll, pořád to nějak nešlo, basák Láďa si vybíral svůj den blbec. “Láďo, prosím tě, je to klasika, napiš si někam na cár papíru dvakrát E, dvakrát Gis, dvakrát H, Cis, H, to celý dvakrát, pak to jednou zahraj o strunu níž…”
Láďa si to poctivě napsal ale stejně mu to dělalo potíže. Nastupoval jindy, utíkal stranou o celé tóny, prostě den blbec. Tak jsme na hodinku vypnuli aparatury a šli vedle do hospody na pár kousků.
A po přestávce koukám jako blázen, Láďa hraje jako bůh všech baskytaristů, krásně přesně a čistě.
“Týý vole, Láďo, ty to tam sypeš, to je nářez”.
“Že jo? Já to taky slyšel”, přidává se bubeník Petr.
Jenže v tu chvíli jsem se podíval na Láďův zesilovač. Jeho magické oko mělo zeleně svítit, ale bylo tmavé. Napravili jsme chybu a zesilovač zapnuli, čímž jsme ale vyprodukovali chybu další, protože jsme ho před tím slyšeli jen v duchu. A teď Láďův den blbec pokračoval.

Na toto jsem si vzpomněl, když jsem nedávno našel papírek s podivuhodnými poznámkami. Je ze začátku devadesátých let, kdy jsem jeden čas hostoval jako bubeník u Makers. To byla první zkouška, později už papírek nebyl potřeba. Pokusím se z toho pár ukázek citovat

Série 1:
Brikety - [:2t c, 2t p, 2t č, 2t půl:] 4x, ref. nástup plech, 2půlka trrrrr
Fajfka - boogie, jen bum čvacht
Cajdák - pomalá 12 s tadam tadam (předbouch)
Vlak mrtvol - treš, ref jako M (s dírama)
...


Takhle nějak vypadají moje asi patnáct let staré poznámky, čert aby se v tom po letech vyznal. Umím i noty, dokonce i noty na buben, ale kdo by se s tím psal…
Ještě musím omluvit Láďu, to byla taky jedna z prvních zkoušek. Velice brzy, po pár týdnech, jsme nasbírali tolik vlastního materiálu, že jsme převzaté věci šmahem zavrhli. Od začátku roku 1978 už jsme hráli jen vlastní záležitosti psané na míru, tam už Láďa neměl problémy.
Ale když teď znova koukám na ten můj papírek, co jsem to tam vlastně… Já se z toho… To jsem blázen…

Na TRS fóru zveřejnil kolega Haffen hudební klubovou akci, tady je plakát. Já tam sice nebudu, protože to není můj styl, ale i tak chci Haffenovi popřát, ať mu to dobře dopadne a ať neskončí jako my někdy v roce 1987. To patrně nehrozí, je nová doba a ta plodí nové průšvihy.

V roce 1987 měl můj bigbít Exitus zákaz, takže jsme trochu pozměnili sestavu, když jeden z kytaristů odešel “za lepším”. Hráli jsme jen ve třech a změnili název na Motorovou myš. A v této době zorganizoval kamarád K. akci v jedné vesnici někde na severu Čech. Všechny jeho akce byly proslulé tím, že byly monstrózní a dost často končily monstrózním průs… švihem.
Na akci přijely včetně nás čtyři kapely a několik set lidí, ani se všichni nevešli dovnitř. Nevzpomenu si, jak se ta vesnice jmenovala, jen vím, že v jejich kulturáku bylo jeviště hrozně vysoké, určtě kolem dvou metrů. A v této době se u nás objevili první “skákači”. A jako na potvoru, když jsme přišli na řadu my, jeden z nich vyšplhal na jeviště a skočil salto na hlavy lidí. Jenže místní to ještě neznali, rozestoupili se a skákač dopadl z té výšky rovnou na záda s vyraženým dechem a otřesem mozku. Toho maníka odvezla sanitka a akce pokračovala. Průšvihy bohužel taky.
Místní orgány zareagovaly rychle a brzo se objevily desítky kluků z páté B (veřejná nebezpečnost, gustapo, švestky, borůvky – nehodící se škrtni, nebo přidej další). Jeden z policajtů vylezl nahoru na jeviště, samozřejmě neměl v úmyslu skákat do lidí. Uchvátil jeden z mikrofonů a snažil se akci ukončit. A protože náš zvukař byl vtipálek, zesiloval a zeslaboval ho do rytmu a pouštěl mu tam s naprosto ledovým klidem dozvuky a echa.
“Akce je ukončena …čena …čena…”
“Rozejděte se …děte se …děte se”
A protože náš basista a zpěvák byl pitomec, dělal policajtovi druhý hlas.

Abych to zkrátil, švestky, přestože jich bylo méně než nás, byly v přesile, a akce byla opravdu ukončena.
V pondělí jsme se v pohodě sešli v hospodě. Teda jen já a kytarista, basák se k nám přidal až ve středu, kamarád K. ve čtvrtek a pobledlý zvukař s monoklem na oku v pátek. Nechtěl nám prozradit, kde si ten monokl pořídil, asi uklouzl v koupelně.

(Kdysi v pravěku)
Je to už řádka let, co jsme zakládali Exitus. To byl nejlepší bigbít mezi New Yorkem a Rakovníkem, aspoň jsme si to tenkrát mysleli. V začátcích to byla totiž hudba značně primitivní, bylo to mnohem blíž k punku, než k metalu. Takže jsme dost experimentovali a zkoušeli kdejakou ptákovinu. Jednou se nám nabídl nějaký postarší rocker, jestli nechceme zadarmo gong, že nám ho klidně přiveze do zkušebny. Slovo dalo slovo, a v sobotu před naší zkušebnou v Písnici zastavila avie s třítunovým kusem železa, mělo to dva metry v průměru a se stojanem to mělo tři metry na výšku.

(O pět let později)
“Pánové, je na čase vymyslet, co s tím krámem”, povídám kolegům bigbíťákům u piva, “je to těžká kráva, a tahat se s tím jen proto, abych do toho bacil jednou za večer je o ničem. Je to velký, těžký, všude to překáží…” Gong jsme použili jen třikrát, protože se s ním nikdo nechěl tahat. Takže byl za těch pět let jednou v Plzni, jednou na Zličíně a jednou v Krkonoších.
Nakonec se našel obětavec, který si pro tu obludu přijel trambusem a ještě nám vnutil pět stovek.

(O dalších pět let později)
Exitus pořád existuje, i když s pozměněnou sestavou, z té původní už jsem zůstal jen já. Jednou přišel kytarista s tím, že se den předtím domlouval u nich v hospodě s chlapíkem, který nám přiveze do zkušebny překvapení. A taky jo, v sobotu zastavila před naší novou zkušebou kousek nad Vyšehradem Praga S5T. Vyskočí šofér a zdraví se s kytaristou. “Nazdar Jozef, tak tady to máte. Nám je to celkem k ničemu, je to velký, překáží nám to a vy to určitě využijete”. Během toho povídání otvírá bočnici a já koukám jako blázen. Náš starý gong…

(O dalších pět let později)
V restauraci v Petrovicích sedi nad pivem dva spiklenci, jeden začínající (dnes docela slavný) metalák a já. “Hele”, povídám, “je to úžasná věcička, určitě s tím zaujmeš. Přijeď si pro to, máme zkušebnu v Dejvicích”.
V sobotu jsme to pracně naložili na trambus a od té doby jsem gong neviděl. Mimochodem, Honzo, ještě pořád mi za něj dlužíš těch pět piv!

(Současnost)
Gong jsem sice už nikdy neviděl, ale zato jsem o něm slyšel. Tuto sobotu jsem totiž Honzu potkal a mimo jiné přišla řeč i na gong. “Týý vole, to je krám…”, povídá Honza, “těžký to je jako kráva, všude to překáží, nevejde se nám pomalu ani do kamionu a nikdo se s tím nechce tahat. Měli jsem to na štaflu jen třikrát. Na to, že do toho bácnu jednou za večer, je to úplně k h… Před pár rokama jsem to věnoval nějakejm mladejm rybízům, ale ty už ho prej taky nemaj…”

(Budoucnost)
Chtěl bych touto cestou upozornit současného majitele onoho fantastického hudebního nástroje, že už nemáme zkušebnu ani na Groši, ani v Petrovicích, ani v garáži u kongresového paláce, ani ve škole v Dejvicích, ba dokonce ani v Písnici nebo ve Vršovivích. Teď jí máme kousek od Rudné u Prahy. Ale před nákladními auty vezoucími gongy je chráněná kamerovým systémem, silovým polem, kvantovým paprskometem, dělostřeleckou věží a prkennou ohradou