Většina těchto fotek vzikla v lednu 2012, něco je o malinko starší. Papoušek, zvláště pak žako, je neskutečně vděčné téma nejen k focení. Galerie má dvš stránky, až se prokoukáš na konec první, budeš muset ručně skočit na druhou stránku. Omlouvám se, takhle bohužel funguje jádro této galerie a já to neovlivním. Přeju příjemnou zábavu.
Po nějaké době jsem opět navštívil železniční muzeum v Lužné u Rakovníka. Ten den byly nostalgické jízdy na několika místech v republice, takže bylo v muzeu málo lidí. Chtěl jsem si nafotit pár věcí na textury k modelování, ale světlo bylo příliš kontrastní a slunečné, takže z toho nebylo nic. Ale pár fotek jsem přece jen napáchal. A konkurence taky, Atkinsova vnučka fotila růžovým digitálem jak o život, třeba taky někde něco vystaví. 
Lidi se mě občas ptají, jaké je složení asfaltérské čety, tak to tedy prozradím. Moje četa je ale poněkud specifická, protože se místo obvyklých dvou skupin skládá ze tří:
1 – vedoucí pracovník,
2 – strojníci (finišérista, valcíři, “bobíkář”) a “kytaristi” (lopaťáci, hrabalové, prostě pěchota…) v různých fázích věku a rozkladu od “mlaďasů” po “prdůchy”,
3 – kolega Drápalík (Zdeněk H.)
Dnes jsem konečně udělal objev hodný Nobelovy ceny.
Podávám hlášení z jednoho dne papouščího života. Moc toho nebylo, jen mi
To nemluvím o rozdrbané složence pro UPC, oďobaných rozích u křesla a vyškubaných knoflících z povlečení polštáře…
Prostě normální pohodička, nic nového pod sluncem…
Já osobně se domnívám, že jednou v pětihorách se budou žakové učit o naší době jako o době krmičů a čističů klecí. Třeba už teď někde v Kongu nějaký žako právě sepisuje novou učebnici dějepisu… 
Všem vám přeju co nejlepší vstup do nového roku 2011. Ať je lepší, než ten letošní. 
Co nejhezčí svátky bez podobných průšvihů přeje Rubik a jeho zvěřinec.
Chtěl jsem si po ránu zabrnkat na klávesy a ono to nešlo…
